Když se agility začalo objevovat i v České republice, většina z nás tehdy začínajících začala trénovat s pejskem, kterého jsme pochopitelně původně na agility vůbec nepořizovali. Prostě se stalo, že jsme objevili bezvadný kynologický sport, který můžeme provozovat s jakýmkoliv psem, ať už mladším, starším, křížencem i čistokrevným, a tak jsme se do toho vrhli po hlavě. Teprve postupem času se agility vyvinulo (a vyvíjí se stále) a někteří ho začali provozovat i na vrcholové úrovni. Nechci tvrdit, že agility se nedá dělat pouze pro radost, a už vůbec se tenhle článek nemá tvářit jako propagace agility jako vrcholového sportu , to v žádném případě. To, jestli chce někdo dělat agility (nebo jakýkoliv jiný sport) vrcholově, je pouze a jedině jeho věc a každý si musí uvědomit všechny výhody a rizika tohoto rozhodnutí. Tenhle článek bude o tom, jak si vybírat štěně pro agility vhodné a čeho se raději vyvarovat.

Takže, pokud už agility děláte a chcete pokračovat s dalším pejskem nebo se rozhodujete pro svého prvního pejska s tím, že agility dělat budete, jistě se zamýšlíte nad výběrem vhodného psa. Na tomto místě přichází důležité upozornění: agility je opravdu sport pro všechny. Můžete trénovat klidně s dogou, jezevčíkem nebo anglickým buldokem (to všechno jsou plemena pro agility méně vhodná), je ovšem důležité uvědomit si, že nemůžete po těchto psech chtít nemožné. Pokud budete s těžkou dogou nebo dlouhým jezevčíkem intenzivně trénovat a závodit, s největší pravděpodobností vám takoví psi odejdou časem ze zdravotních důvodů. Je proto potřeba uvědomovat si fyzické dispozice jednotlivých plemen (abych pořád nemluvila o papírových psech, samozřejmě tohle všechno platí i pro psy křížené, záleží na tom, jakou mají tělesnou stavbu). Prostě s krásnou a těžkou dogou , dlouhým jezevčíkem nebo ušlechtilým buldokem nemůžete trávit veškerý čas pouze na cvičišti nebo na závodech. Podle momentální kondice jistě můžete trénovat i závodit, ale s citem a ohledem na vašeho čtyřnožce.

Pokud zrovna máte doma pejska, se kterým nemůžete intenzivně trénovat, protože je to jedno z méně vhodných plemen nebo už máte pejska staršího nebo nemocného, patříte mezi agiliťácké nadšence, a rozhodli jste se vašemu čtyřnožci pořídit kamaráda, je třeba pečlivě zvažovat možnosti. Nechci tady vyjmenovat několik plenem a tvrdit, že jedině tohle jsou psi, se kterými se dá špičkově běhat (určitě je všem jasné, co bych asi tak jmenovala, že). Výběr psa se samozřejmě musí týkat plemene, ale pouze a jedině ve smyslu vhodné tělesné stavby případně povahových vlastností. A odpovídající tělesnou stavbu má mnoho plemen. Záleží na každém člověku, co se mu líbí více a co méně. Samozřejmě, i když budu obrovský milovník německé dogy nebo baseta, nebudu si ani jedno z těchto plemen pořizovat, pokud se chci intenzivně věnovat agility. Stejně tak je potřeba opatrně vybírat mezi plemeny nepracovními, hodně často se stává, že u takových plemen chovatelské kluby ani nesledují zdravotní stav populace tak podrobně, jak by bylo v případě sportovního využití vašeho pejska potřeba. U plemen, kde již několik let chovatelé sledují např. dysplazii kyčelního kloubu, stav očí i další typické choroby nebo vady, máte možnost při výběru svého štěněte nahlédnout do dokumentace rodičů a prarodičů a vyvarovat se tak chovům se zdravotními problémy. Tímto nepřímo agituji proti pejskům kříženým. Osobně proti nim naprosto nic nemám, jediná jejich nevýhoda je ta, že opravdu nemáte možnost ověřit si, s jakými předpoklady se zvířátko narodilo, případně nemůžete vědět, co vám ze štěňátka vyroste (zvláště nepříjemné je, že nevíte, jak velký pejsek v dospělosti bude).

Samozřejmě vám ani u papírového psa nikdo nezaručí, že to bude naprosto zdravý jedinec velký xy centimetrů přesně, to ne. Ale tím, že máte možnost porovnat rodiče štěněte, ubezpečit se, že několik generací zpětně se nevyskytují v linii dědičné choroby, většinou také můžete svoje štěně srovnat s ostatními z vrhu nebo s dalšími, třeba i staršími sourozenci, tím vším máte větší pravděpodobnost dobře si vybrat. Nemluvě o tom, že zkušený chovatel již u štěněte umí odhadnout, jestli bude spíš robustnější nebo lehčího typu, jak bude přibližně veliké, také má mnoho zkušeností s rozpoznáním povahy štěněte. Tímhle vším spěji k tomu přesvědčit vás všechny, kteří si budete někdy v budoucnu pořizovat to pravé agiliťácké štěně, abyste si pečlivě vybírali chovatele a chov, když už se rozhodnete pro nějaké plemeno. Samozřejmě, nikdo vám nedá záruku, že vybíráte správně, ale i v tom je ta krása, když si berete domů nového nájemníčka; že nevíte ani on ani vy, co bude dál.

Řekněme, že jste si po dlouhých hodinách strávených nad encyklopediemi a atlasy vybrali to pravé plemeno. Tady si dovolím ještě odbočku: pozor právě na veškeré atlasy psů a další příručky. Již několikrát jsem měla možnost číst, že německá doga nebo bernský salašnický pes jsou plemena sportovní a na agility doporučovaná….. Na druhou stranu, leckdy se tam dočtete i horší bludy. Nechci říci, že výše zmiňovaná plemena nemohou agility dělat. Mohou. Ale nejsou to plemena vhodná a doporučovaná, to je rozdíl. Pokud nemáte vyhraněný vkus a ještě nevíte, o byste si nejraději pořídili, je dobré sehnat si kontakty na chovatele konkrétního plemene a přímo jim zavolat. Většina chovatelů je ochotná vás vyslechnout a poradit vám, pokud již někteří jedinci daného plemene u nás závodí, bývají známí a můžete pak dostat i kontakt přímo na ně. Další možností je podívat se přímo na nějaký závod nebo na cvičiště a získat informace touto cestou. Výborným pomocníkem také mohou být kynologické časopisy nebo internet.

Pokud tedy máte vybrané plemeno, zjistili jste si i konkrétní vrh, ze kterého by bylo možno štěně získat, nezbývá, než jet se osobně podívat. Tady trochu odbočím: Následující rady se týkají pouze a jedině výběru pejska vhodného pro agility. Pokud chcete, aby vaše štěně bylo vhodné povahou, nebálo se, mělo sportovní předpoklady a dobrou mechaniku pohybu, prostě aby se stalo jednou dobrým agility – psem, musíte si uvědomit, že málokdy bude takový pes zároveň šampiónem výstav. Jednak, jak tvrdím, příroda je spravedlivá a nenaděluje krásu i šikovnost v nadměrné míře jednomu jedinci (teď jsem se jistě dotkla těch několika výjimek, které určitě existují, jen si opravdu nemohu vybavit ani jednu), za druhé z čistě ekonomických a časových důvodů těžko stihnete dělat špičkově agility a jezdit po výstavách. Dalším velkým problémem , zvláště u dlouhosrstých plemen, je úprava srsti. Pokud někdo chce mít výstavního pudla nebo bearded kolii, nemůže těsně před výstavou trénovat ve větru dešti. Obě záležitosti – výstavy a agility – se úplně nevylučují, jen nelze dělat oboje na špičkové úrovni, opravdu ne). Tolik k odbočce.

Představte si, že jste právě přijeli k chovateli podívat se na vrh štěňat. Nebudu tady dávat všeobecné rady týkající se kvality chovatelů (čistota psů, jejich kondice, prostředí ve kterém žijí – tohle všechno samozřejmě musíte sledovat, ale to se týká výběru štěněte obecně). První návštěvu byste měli podniknou kolem 4 - 6ti týdnů věku štěňat , abyste viděli všechny sourozence a měli možnost porovnání. V 5. týdnu již štěňata lezou a máte možnost srovnávat pohyblivost. Je určitě žádoucí říci chovateli, co od štěněte očekáváte, dobrý a zkušený chovatel umí odhadnout to pravé štěně pro vás a poradí vám. Uvědomte si, že štěně, které celou vaši návštěvu prospalo může klidně pět vteřin po vašem odchodu řádit jako pominuté a naopak. Jenom chovatel je se štěňaty delší dobu, takže vidí, jak se chovají přes celý den. Také je dobré dohodnout se a zůstat u štěňat aspoň hodinu nebo déle, po pětiminutovém nahlédnutí do bedničky určitě nebudete o moc moudřejší. Oprostěte se od vybírání nejslabšího a nejmenšího štěňátka protože „je přece takový chudáček“ nebo jiného, které má neodolatelnou bílou skvrnu na hlavičce. Pokud vám jde o exteriér, neměli jste číst tenhle článek. Pokud chcete psa zdravého a veselého, nezáleží na tom, kde má nebo nemá jaké skvrny, je jedno, že není plnochrupý a v žádném případě by to neměl být pejsek nejslabší nebo opožděný, i když vám je ho strašně líto a on na vás zrovna mrknul očičkem….. Pro osoby s podobnými sklony doporučuji vzít s sebou nějakého poučeného partnera, který na vás dá pozor a v pravou chvíli patřičně zasáhne, vytrhne vám to nejmenší a stále spící štěně z náručí a obrátí pozornost na tu kouličku rtuti v opačném rohu bedny, která rve sourozencům chlupy s uší. Jistě chápete, že je to pro vaše dobro.

Pokud se vám cokoliv na chovateli nebo štěňatech nezdá, rychle od takového vrhu ruce pryč. Pokud je celý vrh podvyživený, ospalý až apatický, ustrašený nebo plný lupů, nedbejte ničeho a jeďte domů. Nejhorší, co můžete pro sebe sama udělat je vzít si takovéto štěně z lítosti. V dnešní době snad na takovéhle „chovatele“ nenarazíte často. Na druhou stranu není třeba pohoršovat se nad tím, že má chovatel pejsky umístěné venku na zahradě nebo v kotci nebo že úzkostlivě neběží ke každé kvílející chlupaté kouli, která se uhodila o stromek růží nebo spadla ze schodku.

Na štěněti tedy sledujeme zdravotní stav, to, jestli se nebojí cizích osob, netypických zvuků (štěkání jiných psů, klakson v dálce, klíče upadnuvší ne zem, bouchnutí dveřmi….) Je normální, že se štěně ohlédne po zvuku nebo na chvíli znejistí, ale nesmí panikařit, utíkat. Také nesmí cukat před pohlazením, schovávat se pod židle nebo na vás útočit. Štěňata mezi 4. a 6. týdnem se mají batolit (pokud zrovna neodpočívají), hrát si mezi s sebou, reagovat na hadřík nebo stéblo trávy, které jim ke hře nabídnete vy nebo chovatel. Pokud jde o větší plemeno, hrátky vypadají jinak, než u plemen malých, to je nutné si uvědomit. Štěňata by měla chovatele vítat, matka (pokud není přítomen i otec vrhu) nesmí být bojácná nebo hysterická a máte rozhodně právo ji vidět. Slušní chovatelé nemají proč vám bránit. Podle matky a otce se dá hodně usuzovat na to, jak vaše štěně bude vypadat v dospělosti. Opět nehovoříme o barvě, ale výšce, kvalitě kostry, mechanice pohybu, povaze.

Pokud jste se rozhodli některé ze štěňat si koupit, můžete si samozřejmě nechat poradit chovatelem. Ne vždy máte možnost vybírat si ze všech štěňat, některá si může nechávat chovatel, na některá mohou čekat jiní zájemci. Pokud se vám líbí konkrétně jedno štěně, ale má ho zamluvené někdo jiný, nenechte se přesvědčit a neberte si „náhradu“, pouze pokud by se vám líbila štěňata obě. Jinak budete muset vybírat dál. Stejně tak pouvažujte, jestli vám zaleží na pohlaví štěněte a nebo jdete opravdu pouze a jedině po povaze a zdravotní kondici. Může se stát že se vám ve vrhu bude zamlouvat jeden pejsek a jedna fenka, ale volný bude jen jeden z nich. Opět jde o to, jestli je vám jedno, jakého pohlaví bude váš přírůstek nebo ne. Feny bývají obecně ovladatelnější a méně tvrdohlavé, taky nebudete mít problémy, že by na parkuru značkovaly nebo vám utíkaly za hárajícími fenami…. Naopak, vy budete odhánět davy nápadníků nebo kastrovat. Psi jsou silnější, fyzicky zdatnější, samostatnější, je s nimi ovšem někdy těžší pořízení.

Jestliže jste se rozhodli po jedno určité štěně nebo máte více favoritů, ale jednoho z nich budete chtít, je dobré přijet se znovu podívat za týden. (Úplně nejlepší je, pokud máte tu možnost, jezdit ke štěňatům vícekrát, můžete si tak prostudovat jejich rozdíly, můžete je poznat a sledovat jejich vývoj, štěňata si na vás zvyknout a lépe proběhne přesun do nového domova.) Pokud nemůžete jezdit ke štěňatům pravidelně, určitě byste měli ještě jednou vidět celý vrh a to předtím, než si budete štěně brát. Z jedné návštěvy se totiž nedá soudit, podruhé se může stát, že ještě pozměníte svoji volbu, případně vám opakované setkání pomůže při rozhodování mezi více možnostmi. Také se někdy stává, že výběr na druhé návštěvě zrušíte. Každopádně je dobré tenhle opakovaný výlet uskutečnit. Je to asi nějaký zatím neznámý Murphyho zákon, ale vybrané a vhodné vrhy štěňat se vyskytují nejblíže 200 km od místa bydliště, čím milejší chovatel a lepší štěňata, tím je místo dál.

I na druhé návštěvě kontrolujeme, jak se štěně chová k chovateli a k ostatním štěňatům. Jestli si s nimi hraje, je všechno v pořádku, štěně, které se lidí straní, si pro práci v žádném případě nevybírejte. Když pejsek vyhledává pouze společnost sourozenců a nevšímá si lidí, bude s vámi spolupracovat méně ochotně, než pejsek, kterého zajímají hlavně lidé. Nejlepší je zlatá střední cesta, ale pokud se štěně zajímá hlavně o vás, také to není špatné. Z takových psů vyrůstají tzv. závysláci, kteří pro člověka udělají cokoliv. Pokud si berete pejska k dalším svým psům, není chybou zvolit štěně zajímající se hlavně o lidi (typicky to bývají štěňata chovaná v bytech u malochovatelů, kteří se o ně opravdu pečlivě starají nebo štěňata z málopočetných vrhů). Naopak, máte-li doma větší smečku, nikdy si na práci neberte psíka, který je samostatný, o lidi moc nedbá a raději si hraje se sourozenci. Dopadne to tak, že štěně zapadne do vaší domácí smečky bez problémů, ale větší autoritou a lepšími partnery pro něj vždy budou čtyřnozí kolegáčkové, než vy. S takovým pejskem se pracuje těžko, zvlášť pro agility tohle není dobrý předpoklad.

Když budete u štěňat, znovu přezkoušejte, jestli reagují na neznámé zvuky a rychlejší pohyb. Ve věku 7 – 8 týdnů už by si měl pejsek hrát s různými věku přiměřenými hračkami (hadříky, listí, šišky ležící na zahradě, stébla trávy, klacíky…)

Pokud si berete plemeno, u kterého se provádí vyšetření očí (typicky u šeltií, kolií……) nebo jakékoliv jiné vyšetření štěňat, chtějte vidět výsledky, i to může dopomoci k vašemu rozhodnutí. Také si zjistěte u chovatele, jestli štěně nemělo dosud nějaké zdravotní problémy (kulhání, průjmy…) nebo úraz, i to se může stát. Jestliže je všechno v pořádku, můžete pomalu a nenápadně začít jásat, možná jste našli to správné štěně.

Poslední setkání ještě v rodinném kruhu proběhne v okamžiku, kdy si štěně odvážíte domů. Naposledy si zkontrolujte zdravotní stav pejska a můžete postupně začít pracovat na tom, aby z něj začala vyrůstat nová agiliťácká hvězdička. Přeji hodně úspěchů.